Holky na tripu - Rakousko, Švýcarsko

19:32

Mija, Simča, já a oktávka. Rakouský Gmünd, Linz, Salzburg a Innsbruck, švýcarský Curych, Bern, Broc a Ženeva. Doprava a spánek v autě, strava vlastní z ČR. Žádné dálnice, pouze vedlejší cesty. Předběžný plán byl jasný. Hlavní heslo: nic neplánovat zbytečně moc dopředu, protože co se moc plánuje, to zákonitě nevyjde.

Pondělní ráno proběhla poslední kontrola důležitých věcí (doklady, peníze, jídlo) a ještě za šera jsme vyjely směr rakouský Gmünd, kde se nachází přírodní park Blockheide. První menší zdržení (cca 35 minut) nastalo zhruba 20 km před Brnem, kde nás pozastavila dlouhá kolona. Zbytek cesty uběhl rychle a za tři hodiny jsme přejely hranice s Rakouskem. Pár kilometrů za hranicemi naši pozornost upoutal krásný větrný mlýn na kopci. Po příjezdu do města Retz Mija odbočila doprava od naší cesty (směrem někde vpravo byl ten mlýn) a z přibližně deseti cest a odboček trefila na poprvé tu správnou. Nádherné počasí a překrásný výhled na nekonečné vinice nám nabídlo prostředí v blízkém okolí mlýna. Samotný mlýn byl také úchvatný, takže první fotky z cest na sebe nenechaly dlouho čekat. Jelikož naše cesta teprve začala, pokračovaly jsme svižně dále, abychom všechno stihly. Další pohlazení na duši přišlo v přírodním parku Blockheide, který je po celé své ploše posetý obrovskými žulovými balvany. Zde jsme zvolily zhruba 3,5 km dlouhý okruh a nechaly se vést šipkami. Bohužel sezona skončila 14 dní před naším příjezdem, takže nám přístup na místní vyhlídkovou věž nedovolily zamknuté dveře. Stejně tak nám nepříjemnost způsobily zamknuté dveře na WC na parkovišti. No co, s polními podmínkami se počítalo, takže zásoba papírových a vlhčených kapesníčků byla téměř bezedná.
Po prohlídce přírodního parku naše cesta pokračovala čtyři hodiny do města Linz, kam jsme dorazily za tmy. Záchytným bodem v každém městě bylo nádraží, u kterého jsme parkovaly. Naše orientace fungovala díky mapám v mobilu. Nebo aspoň fungovat měla....po prvních 300 metrech jsem zjistila, že holky vedu zřejmě na úplně opačnou stranu, než máme jít. Chvíle polemizování mi dala za pravdu a vrátily jsme se zpět. Naše oči upoutala vysoká budova. Výhled z ní na osvícené město by musel být krásný... A taky že byl. Co jiného mě mohlo napadnout, než vlézt do patnáctipatrové budovy, ve které nemáme vůbec co dělat. Hlavně suverénně rovnou ke skleněnému výtahu. Suverenita nám vydržela pouze do doby, než nás potkali cizí německy mluvící lidé, kteří se nám snažili něco sdělit - marně. Pokochaly jsme se výhledem, udělaly pár snímků a pokračovaly v prohlídce města. Největším trhákem byl novogotický Mariendom, což je největší kostel z celého Rakouska (kapacita 20 000 míst k sezení). Celý Linz byl nasvícen do modré barvy (proč zrovna modrá jsme nezjistily) a na každém kroku byl obchod s oblečením, či šperky. Dvou a půl hodinová procházka nás dovedla zpět k autu. Na řadu přišel nejtěžší úkol. Vybrat místo mimo město, kde přenocujeme. V Rakousku mají potencionální místa na stání opatřené značkami zákaz stání. Hledání bylo těžké, ale přece jen úspěšné. Zastavily jsme na nádraží v malém městečku Lambach. Škatule škatule hejbejte se, všechny věci při -4 °C z kufru auta předělat na přední sedačky, zadní sedačky sklopit, podestlat dekami, nasáčkovat se do spacáku, přikrýt dekou, lehnout a spát. Ale jedině v poloze na boku. Jinak bychom se nevešly.
 První noc jsme přežily. Miji mrzly nohy, Simči zase nos, ale mě bylo fajn (když pominu celonoční přetlačovanou). Tak jak bylo večer parkoviště prázdné, tak ráno bylo plné. Vidět nás jak skáčeme ze zamlženého auta s čepicemi na hlavě musel být opravdu zážitek. Ranní hygiena proběhla u nádražního vozu, na vařiči jsme si uvařily čaj na celý den, vrátily jsme vůz do cesty schopného provozu a hurá do Salzburku. Parkování v Salzburku byl tak trochu risk nebo zisk, protože Mija zaparkovala u obchodu Bauhaus. Samozřejmě jsme ani jedna neměla tušení, jestli tam stát můžeme. Na klidu nám nepřidal ani chlapík pochodující okolo auta, který neustále zíral na SPZ. Po chvíli z něj vylezlo jestli mu dáme euro, že má hlad a potřebuje peníze, aby si mohl zajít do mekáče. Mija mu dala pár krajíčků chleba, se kterýma odešel za svým parťákem a po ochutnání malého kousku společně tyto krajíce vyhodili do koše...Asi zase tak velký hlad neměli. To co na mapě vypadalo jako rovná plocha byl ve skutečnosti obrovský kopec, který bylo nutné obejít, abychom se dostaly na jeho vrchol, kde měl být nějaký hrad. Moje mapy totiž ukazují kde se hrady a různé sochy a památky nachází. Bohužel se po půl hodině chůze do kopce postupně ukázalo, že to co moje mapy považují za hrady jsou ve skutečnosti pouze rodinné vily salzburských obyvatelů. Ony totiž tak trochu jak hrady vypadaly. Po cestě zpět dolů jsme narazily na vilu s nápisem Eintritt frei. Odvozením z angličtiny jsme došly k závěru, že to znamená vstup zdarma a tuto teorii nám potvrdil i slovník. Na recepci jsme si vzaly mapu města s vyznačenými památkami a vyslechly si 3 různé varianty cest - naštěstí v angličtině! Zahradní park nás dovedl zkratkou blíže k centru. Při kochání výhledu na salzburskou pevnost nás vyrušil přílet helikoptéry, která přistávala na střeše nemocnice necelých 100m od nás. Nejvíce mě zaujal pohled do kopule zevnitř kostela Salzburger Dom. Naopak zklamáním pro mě bylo zazimování největší barokní fontány ve střední Evropě. Dále mě velmi nepotěšila vánoční výzdoba, která mi zavazela na všech fotkách a již zmiňovaná kašna byla celá obestavěná stánky. Všechny památky byly docela blízko u sebe, ale i přes to jsme chozením po městě strávily šest a půl hodiny. Zlomový okamžik přišel při příchodu k autu, kdy jsme uzavíraly sázky, jestli tam bude, nebo ne. Naštěstí bylo a naše cesta mohla pokračovat dále ( kousek přes Německo) až do rakouského města Innsbruck.
Už při výjezdu ze Salzburku naše oči směřovaly k vysokým skalnatým horám se sněhovou pokrývkou na vrcholcích. Krása. Zhruba tři kilometry za rakousko-německými hranicemi stáli policisté, kteří většinu aut pouštěli dále, ale některá navedli na stranu ke kontrole. No a my jsme samozřejmě byly mezi těmi auty, které musely bokem. Rychlá rekapitulace situace - neumíme ani slovo německy a zastavili nás němečtí policisté..to bude zajímavé. Trochu uklidňující pro nás bylo, že zrovna jedno auto propustili. V momentě, kdy přišel mladý policista k okýnku jsme všechny mírně zčervenaly, protože byl vážně fešák. Naštěstí uměl anglicky, takže nám výrazně ulehčil situaci. O další zlehčení situace se postaral, když se na čtyřikrát snažil správně přečíst Mijino příjmení z řidičáku. Důvodem zastavení byly LEDky. Pány policisty zajímalo, zda na ně má Mija povolení. Trochu vtipně zíral do velkého techničáku a pak ještě vtipněji do dalšího papíru. Všechny jsme se shodly, že z toho asi nebyl moc moudrý, ale naštěstí nás pustil a my tak mohly pokračovat dále v cestě. Z policejní kontroly nám trochu vyhládlo, takže jsme udělaly delší přestávku na polívku z pytlíku. Do Insbrucku jsme dorazily už za tmy. Město Innsbruck nás nadchlo svou vánoční výzdobou, která byla oproti jiným městům už plně funkční a to včetně stánků s dárky a svařákem na náměstí. Na druhou stranu nás velmi překvapila otevírací doba všech obchodů, která nepřekračovala 18:00 a to ani ve velkých nákupních centrech. Nádraží mají naštěstí otevřeno pořád a tak jsme využily alespoň toalety. Na toaletách měly jednotlivé kabinky vstup za 50 centů. Samozřejmě, že jsme si podržely dveře, abychom nemusely platit všechny tři.
Následující noc jsme se rozhodly nespat a pokračovat dál v cestě. Čekal nás totiž přejezd přes Alpy a to je po vedlejších silnicích bez tunelů docela mazec. Navíc jsme vůbec netušily, jaké je tam nahoře počasí. Po několika náročných stoupání a klesání se začala ozývat ruční brzda. Sem tam začala pískat a blikat. Intervaly se stále zkracovaly a docházelo k tomu náhodně. Velkou část cesty ujela Mija, ale v noci došlo k střídání, aby si také odpočinula. Za volant jsem usedla já. Po dalších obrovských kopcích se na palubovce rozsvítilo ECP. Trošku mě znejistila panika. Fajn, jsme uprostřed Alp, v noci, samy, tři ženské a pokazí se nám auto? Bezva!...Mija zrovna procitla a tak začala v brožurce k autu hledat co se nám auto snaží sdělit. Bohužel má auto z Německa, takže i brožurka je v němčině. Nezbývalo nic jiného než podle slovníku překládat slovo od slova. Úspěšnost překladu byla maximálně 40%, ale údajně nešlo o nic vážného, pouze se auto trochu unavilo. Když už jsem byla v klidu, že snad nezůstaneme uprostřed Alp, tak tak jsem dobrzdila, když mi přes cestu přeběhlo stádo srn. Zbytek cesty proběhl v poklidu a my jsme kolem třetí hodiny ranní dorazily do švýcarského Curychu. Zbývalo vyřešit opět problém s parkováním. Při průjezdu městem nás vítaly lišky. Nakonec jsme dojely na parkoviště u jezera, na kterém se platilo od 7:00 do 19:00. Usoudily jsme, že bude lepší přespat na mírně sklopených sedačkách, než zase stěhovat celé auto. U parkoviště bylo i veřejné WC zdarma, takže luxus. Ráno v 7 jsme si zaplatily parkování na 4 hodiny a vyrazily na procházku do města. Poprvé nám trochu sprchlo, ale žádná hrůza. Curych je opravdu krásné město se spoustou věží s velkými hodinami. Zaujaly nás také některé výlohy v úzkých nekonečně klikatících se uličkách (viz fotky). V jedné uličce se Miji zalíbily náušnice ve tvaru sněhových vloček, ale jelikož měli zavřeno, pokračovaly jsme dále. Naše procházka vedla stále vzhůru, až jsme došly k překrásné univerzitě. Studenti nestudenti, jdeme dovnitř, když tak jsme erasmáci. Uvnitř budovy nám spadla brada z úchvatného vzhledu. Z toalet ve třetím patře byl zase náramný výhled na část města. Pomalu jsme mířily jinou trasou zpět k autu, s tím, že Mijuška stále doufala v to, že narazíme na onen obchod s naušnicemi. Taky se tak stalo. Celá nadšená se šla zeptat, kolik ty krasavice stojí. Když se vrátila z obchodu, nevěděly jsme jestli se smát, nebo brečet. Cena náušnic byla 5900 franků, což je v přepočtu 147 500 korun. Samozřejmě že náušnice obsahovaly diamanty. No jo, Mijuška není troškař.












 Cesta do Bernu byla jedna z doposud nejkratších vzdáleností, ale i tak se neobešla bez nového dobrodružství. O toto dobrodružství se opět postarali policisté. Tentokrát švýcarští. Vzhledově mnohem slabší než ti v Německu a angličtina byla také o poznání horší. Pánové chtěli vidět doklady, vyfotili si nás i s autem a mohly jsme pokračovat dále v cestě. Aby se neřeklo, tak kvůli nám zastavili dopravu a ještě nám zamávali. Jelikož nám pomalu ale jistě došla trpělivost s hledáním parkovacích míst a tušily jsme, že se nezdržíme dlouho, schovaly jsme auto do podzemního placeného parkoviště. V Bernu pršelo a hlavní trhák, kterým byla opět novogotická katedrála byl zrovna v opravě. Medvědí výběh byl také prázdný. Snad jen hezké dlouhé podloubí a ulice na jejichž konci se tyčí velký orloj (ovšem že ne tak pěkný, jako máme v ČR). Po vánoční výzdobě ani památky. Po cestě do města Broc si Mija chtěla dát nějaké jídlo v restauraci, aby ochutnala místní speciality. Zastavila u pěkné dřevěnice, jejíž útroby už tak pěkné nebyly a navíc jsme zjistily, že se už nacházíme ve francouzsky mluvící části Švýcarska a to bylo snad ještě horší, než v té německé, protože zde neuměli ani anglicky. K překladu jídelního lístku nám moc nepomohl ani slovník, protože podle něj se v přílohách nacházel delfín a podobně. Mija si nakonec po půl hodině vybrala steak se zeleninou. My se Simčou raději nic. Paní servírka Miji donesla docela dost krvavý steak s na hrubo nakrájenou zeleninou - chuť nic moc. Jídlo vyšlo v přepočtu na 720 Kč. Simča a já jsme jen tajně doufaly, že z toho nebude Miji zle. Do Brocu jsme se těšily díky velké továrně Nestlé, ale náš příjezd byl o hodinu a půl pozdější než začátek poslední prohlídky a do dalšího rána do deseti hodin jsme po demokratickém hlasovaní nečekaly. Mě a Simču odpuzoval šílený odér krav, který se Miji zamlouval.

 Ještě v noci se naše cesta přehoupla k poslednímu bodu a tím byla Ženeva. Půl hodiny před Ženevou už jsem musela brát pozici spolusedící velmi zodpovědně a musela vymýšlet všelico, aby Mija za volantem neusnula. Hledání parkovacího místa doteď byla hračka oproti hledání místa na parkování v Ženevě a to hlavně díky/kvůli modrým zónám. Po tři čtvrtě hodinovém bloudění jsme objevily místo, kde byla v určité části modrá zóna přerušená kvůli opravám silnice, ale ke značce zákaz stání zbývalo místo na jedno auto. Přesně na to naše. Zde jsme přečkaly noc, s tím, že ráno přeparkujeme. V noci mě zbudilo každé projíždějící auto, jelikož mě trápila paranoia, že nás zatknou policisté. K této se přidala další, když jsem uprostřed noci zjistila, že nám svítí světla - bezva, takže odtud už neodjedeme kvůli vybité baterce. Tomuto všemu jsme se ráno zasmály a mě se velmi ulevilo, když mé uši uslyšely zvuk nastartovaného motoru. Ranní hledání parkovacího místa po tři čtvrtě hodině skončilo tak, že jsme opět zaparkovaly v podzemním parkovišti ať to stojí, co to stojí. Čirou náhodou jsem zjistila, že mají v Ženevě nějaký zimák a jakmile holky uviděly mé nadšení, řekly že se tam vydáme. Po cestě městem jsme narazily na univerzitu, která byla oproti té v Curychu slabý odvar. Naši pozornost upoutala zajímavá stavba mostu. Mě však mnohem více zaujala hromada sněhu u břehu za mostem. Věděla jsem, že už jsme blízko. Naše už trošku bolavé nohy nás dovedly k zaledněné zastřešené ploše, na které probíhal krasobruslařský trénink. Můj instinkt mi ovšem říkal, že tohle nemůže být ono a tak jsem se mezi tím, co holky pozorovaly krasobruslení, vydala najít zimní stadion. Netrvalo to dlouho a moje brada spadla až k zemi, když jsem uviděla obrovskou hokejovou halu. I přes bolavé nohy jsem ji oběhla kudy se dalo, ale žádný otevřený vchod jsem bohužel nenašla. To by bylo, abych se nedostala dovnitř...Já z Přerova přijedu až do Ženevy, abych se na zimák podívala jenom zvenku? To teda ne...Vrátila jsem se pro holky a věřila, že se spolu s nimi nějak dovnitř dostaneme. Víra se vyplatila. Když jsme procházely kolem prosklených dveří (já jsem tama šla už asi po šesté) a hleděly dovnitř na nějaké paní (vypadaly jako uklízečky) jedna z nich otevřela a usmála se. S angličtinou jsem u ní nepochodila, ale jakmile viděla můj nadšený výraz, řekla jen foto? a už nás vedla přes zamčené dveře do útrob stadionu. Nemohla jsem tomu uvěřit a mé nadšení ještě prohloubil fakt, že přímo na ledě právě probíhal trénink A-týmu. Běhala jsem kolem ledové plochy jako smyslu zbavená a užívala si skvělé chvíle a hlavně to, že to tak krásně klaplo. Ani nevím, jak dlouho jsme tam byly. Při odchodu mě nejvíce mrzelo, že jsem neuměla hodné paní srdečně poděkovat tak, aby mi rozuměla.
Procházka městem pokračovala za velmi slunného počasí, až nám bylo hrozné vedro. Ženeva je nádherné město. Zde platí věta - To nejlepší na konec. Cestovat až sem se opravdu vyplatilo. Bylo to jako za odměnu. Všechny nás uchvátila průzračně čistá voda v řece. Kroky nás vedly na nádraží, kde jsme si zažádaly o mapu. Tam nás paní poslala a informace, které byly cca o 300 metrů dále. Během těchto tří set metrů nás překvapil člověk šňupající nějaký bílý prášek a taky jsme konečně narazily na obchod se švýcarskou čokoládou, ze kterého jen tak nešlo odejít. Poslední a pro mě taky první příležitost koupit něco domů. Já jsem chtěla do Švýcarska vlastně hlavně kvůli kvalitní čokoládě, i přes to, že čokoládu nejím. Sečteno podtrženo balíček obsahující 320g čokolády vyšel v přepočtu na 625 Kč. Na informacích jsme obdržely úplně stejnou mapu jako na nádraží, tak jsme se aspoň zeptaly kudy k budově OSN. Zde nastal trochu problém s jazykovou bariérou, ale nakonec jsme se dozvěděly to, co jsme vědět potřebovaly. V autě jsme odložily pár vrstev oblečení, zakoupené balíčky čokolády a vydaly jsme se opět napříč celému městu k budově OSN. Nohy nás bolely opravdu moc, ale s objevováním každého dalšího metru Ženevy se to snášelo lépe. Za cca 40 minut chůze za velmi častého focení jsme se octly před budovou OSN. Bohužel je oplocená ze všech stran nejméně třemi ploty, ale to je pochopitelné. Vychutnávala jsem si každý moment na náměstíčku před budovou a užívala si tok myšlenek v hlavě. Čtyři dny, během kterých jsme poznaly kus světa, prožily nespočet zážitků, dostaly spoustu záchvatů smíchu, zažily pocit strachu, nejistoty, radosti i bolesti (ano, ty noho nás bolely opravdu hrozně moc). Cesta zpět k autu byla nekonečná. Na jednu stranu už jsme chtěly sedět v autě, ale na stranu druhou se nám z Ženevy vůbec nechtělo odjíždět.
Za 8 hodin zaparkovaného auta jsme zaplatily v přepočtu 750 Kč a vydaly se zpět na cestu domů. Nutno zmínit obrovské množství luxusních obchodů s hodinkami a oděvy na každém kroku, drahá auta a elegantně oblékané muže. Celou zpáteční cestu odřídila Mija sama s tím, že jsme měly dvě čtyřhodinové přestávky na odpočinek a jednou se naše oči staly svědky dopravní nehody, kdy Porshe nestačilo zabrzdit a nahlédlo do kufru autu před ním. Nic vážného, jen malý šťouchanec. V pátek večer jsme se vrátily zpět do České republiky, kde na nás čekal úsek nejhorších cest a taky nejhoršího počasí (na Vysočině), ale i přes to jsem do ČR ráda zavítala zpět. Vždyť ona ta naše malá zemička je taky moc krásná! Všechny fotografie z celé dovolené zde v odkaze.
Napadá Vás otázka, jak byl náš výlet náročný finančně? Za nákup baleného pečiva a dalších věcí k jídlu jsem zaplatila přibližně 1000 Kč, ale cca polovina potravin doputovala s námi zase zpátky domů. Ve směnárně jsem si nechala vyměnit za 500 Kč eura (18€) a za 500 Kč švýcarské franky (20CHF). Pojištění na celý týden na jednu osobu vyšlo na 215 Kč a cena za benzín + parkování se za celou cestu tam i zpět vyšplhala na 1931 Kč na osobu. Pro mě nutným výdajem byla i koupě náhradní baterie do foťáku, která stála 1300 Kč, ale tuto položku započítávat nebudu, protože se netýká přímo cesty. Co se samotných útrat týče, za pití na beznince jsem utratila dva franky a narozdíl od holek jsem v průběhu výletu nekupovala pohledny ani nic k jídlu, takže dalším výdajem byla až koupě čokoládových balíčků a to za 17,55 franků a 27,85 franků. Jeden balíček jsem zaplatila zbytkem hotovosti (Simča mi půjčila chybějící frank) a druhý balíček jsem zaplatila kartou. Zpět domů jsem dovezla všechna eura a polovinu potravin, takže sečteno podtrženo mě celá pěti denní cesta zaokrouhleně vyšla na 3950 Kč.

Share This Story

Tags:

You Might Also Like

0 komentářů