Stát ve státě. Stát, v němž žije o 10 000 obyvatel méně a rozlohou je o pouhé 2,69 km² větší, než  město Přerov. Ze všech stran jej obklopuje Itálie. Do San Marina jsem se dostala díky naší dovolené v Itálii. Pobývali jsme v letovisku Lido Adriano - jen ve zkratce - krásně teplé moře, velké vedro, trhy, aquapark, Lidl, spousta restaurací, cukráren a to je tak vše. San Marino je vzdálené od města Lido Adriano pouhých 88 km, ale cesta po pobřežní silnici nám zabrala téměř dvě hodiny. 

Ihned po výjezdu z města nám paní průvodkyně ukázala na kopec v dáli a sdělila nám, že tam jedeme. Hora Monte Titano (755 m. n. m.), kolem které se San Marino rozléhá vypadá zdáli jako kopec rozříznutý napůl, přičemž druhá půlka chybí. Po cestě jsme se dozvěděli spoustu informací z historie, trošku jsme si zdřímli (spánek nemá s výkladem historie  žádnou spojitost - povídání bylo velice zajímavé!) a už jsme dostali upozornění, že se nacházíme ve státě San Marino. Jelikož jsme jeli až pod vrchol kopce po docela hodně příkrých a točitých serpentinách, někteří spolujezdci ventilovali své obědy do předem připravených igelitových sáčků. 

Historické centrum mě uchvátilo hned v prvních vteřinách. Nádhera. Cvak cvak cvak, foťák téměř nestíhal. Cesta především do kopce. Pár zatáček a dostali jsme se na otevřené prostranství. Jako by se zastavil čas. Dech beroucí výhled. Měla jsem pocit, že vidím na celý svět. Slova došla. První tři čtvrtě hodinu (i s výkladem a přestávkami na focení) jsme procházeli město s paní průvodkyní, která nás dovedla k první věži. Procházka k druhé a třetí věži byla již dobrovolná. Ke třetí, nejvzdálenější věži jsme došli po zhruba půl hodině pomalé chůze. Vyhlídkovou cestu obklopují stromy, takže se nám šlo příjemně v chládku (jestli se tomu tak dá říct při 29°C ve stínu). Tuším, že první a třetí věž jsou od sebe vzdálené 1,7 km, takže žádná hrůza. Pokochali jsme se výhledy a dali se na cestu zpět do centra. 

Všechny chodníky z obou stran byly obklopeny obchody. V některých dokonce zaměstnanci mluvili česky a dalo se tam platit korunami. Sortiment byl velice široký. Nejčastěji jsme však narazili na obchody se suvenýry, likéry a těstovinami, šperky, s koženými produkty a velmi nás překvapili obchody se zbraněmi. Jelikož v našem letovisku v LA byly otevřené snad jen dva obchody a to s domácími potřebami, rozhodli jsme se suvenýry nakoupit právě v San Marinu. I ceny byly poněkud přívětivější. Čím více jsme obešli obchodů, tím více likérů jsme ochutnali. Při takovém parnu skoro drak zadarmo. 

Zádrhel přišel až s toaletami. Placené a to ještě přes nějaký automat. Nakrmili jsme automat penězi a jakmile se otevřeli velké nerezové dveře, všichni 3 jsme vběhli dovnitř. Dveře se zavřeli. Až v tu chvíli jsme si uvědomili, že jsme namačkaní v jedné místnosti se záchodem. Rozměr místnosti hádám maximálně na 1,5 x 1,5 metrů. Co teď? Samozřejmě jsme se začali hrozně moc smát. Někteří spíše ze zoufalství, ale pro ty, kteří nechtěli konat nic velkého, to byla fakt sranda. Začala jsem si překládat nápisy: K použití maximálně 10 čtverečků toaletního papíru a maximální doba působení na WC 5 minut - poté se dveře automaticky otevřou. Jelikož jsme se minimálně 3 minuty smáli, tak nám moc času už nezbývalo. Navíc to tam zrovna nevonělo a všude bylo mokro. Hlavně ať už jsme venku. Tlačítko na splachování žádné a tak jsme zmáčkli to jediné, které tam bylo - otevírání dveří. Hurá, jsme venku. Dveře se zavřeli a místnost se začala automaticky kompletně celá oplachovat vodou. Dohodli jsme se, že se k této situaci už nebudeme nikdy vracet.