21. den - volno, výběh a tak trochu nic nedělání
18:21
28. června 2015
Dnešní den byl v duchu free day, takže jsme si mohli dělat to, co uznáme za vhodné. Jelikož jsme se v naší skupince nedohodli na společné aktivitě, trávil tento den každý po svém. I přes vypnutý budík jsem se vzbudila něco málo po osmé hodině. Chvíli jsem si polenošila a poté jsem se oblekla do běžeckého. Ještě než jsem se vydala na cestu, jsem se představila novým spolubydlícím - učitelům z Bulharska. Poté jsem s prázdným žaludkem vyrazila směrem k pláži. Namířeno jsem měla k jedněm schodům, na kterých se dá hezky zacvičit.
Cesta ubíhala rychle do chvíle, než jsem dorazila k části, ve které se běží po malých oblázcích. Tyto oblázky mi vzaly hodně síly a pak už to šlo s mým během z kopce. Začínalo mě všude možně píchat, na nerovném terénu se mi 3x nepříjemně (ale naštěstí jen mírně) zvrtla noha a i přes velké motivování jsem se po chvíli zastavila. V okamžiku zastavení jsem měla černo před očima a svůj již známí pocit mdloby. Po pár krocích jsem se posadila na promenádě a čekala, až to přejde. Zajímavé je, že se mi tento stav přihodí vždy, když u sebe nemám pití, které by mi velmi pomohlo. Opět se mi potvrdilo, že běh na lačno v mém případě skončí vždy stejně a to tak, že se mi udělá špatně.
Po chvíli odpočinku jsem se pouze krokem vydala ke schodům. Po cestě jsem se chvíli zastavila, abych se podívala na závody thundercraftů. Takové závody jsem viděla poprvé v životě a velmi mě zaujaly. Thundercrafty jsou čluny, které po vodě sviští velmi vysokou rychlostí. Při závodění se jezdí okruh kolem kuželů, takže jeden z pasažérů ovládá rychlost člunu a druhý pasažér se naklání do stran, aby člun co nejlépe a nejrychleji zabočil. Při pozorování jsem natočila krátké video.
Po krátkém sledování závodů jsem pokračovala ke schodům. Když jsem ke schodům přišla, rozvrhla jsem si cvičící plán a pustila se do cvičení. Ke cvičení mi hrála skvělá hudba ze střediska závodníků s thundercrafty. Jakmile jsem pomocí výpadů schody jednou vyšla a jednou sešla, spustil se déšť. Popadla jsem svoji ledvinku a běžela jsem na nejbližší zastávku (cca 800m). Ze zastávky mi naštěstí jel za 2 minuty autobus, který mě vzal na Priory Crescent, kde vždy vystupuji. Ihned ze zastávky jsem vyběhla směrem domů, abych co nejméně zmokla. Takovým fiaskem skončila moje dnešní snaha se aspoň trochu hýbat.....
Doma mě překvapili opět jiní bulharští učitelé. Nové postarší paní neumí anglicky ani slovo stejně tak, jako ty předešlé, takže si moc nepopovídáme. Navíc jsou to kuřačky, což z nich jde také pořádně cítit. Do večeře jsem pouze lenošila, luštila křížovky a hrála hry. U večeře to dnes bylo velmi divné, protože se bulharské učitelky bavily svým jazykem, kterému nerozumíme my a my jsme se zase snažili bavit anglicky, čemuž nerozumí ony. Antony se opět moc nevyjadřoval. Celá tato situace má jedno pozitivum a tím je to, že mi tito lidé dodávají trochu sebevědomí ohledně mé angličtiny. Říkám si, že na tom nejsem zase tak zle. Abych si zlepšila pocit z ranního fiaska, tak jsem si ještě chvíli zadřepovala a nyní se chystám zalehnout, abych se dobře vyspala na zítřejší pracovní den. Uvidíme, jak to s mým spánkem dopadne, jelikož Carl má nahlas puštěnou televizi a bulharské kantorky poměrně nahlas chrápou.
0 komentářů