22. den - ranní budíček, práce, putování za suvenýry
18:22
29. června 2015
Dnes ráno jsem byla vzbuzena bulharskýma učitelkama, které si v 6 ráno začaly vesele povídat a ještě foukat vlasy hlasitým fénem. Mě přitom čekala ještě hodina a půl spánku. Už jsem samozřejmě neusnula. Když jsem si po chvíli otevřela okno, dostala jsem facku od cigaretového smradu, protože si bulharské učitelky vykuřovaly pod mým oknem.
Do práce jsem šla s obavou, co budu dělat. Hned ze začátku to vypadalo na pěkné fiasko, ale po tom, co jsem urovnala pár krabiček léků mi Helen řekla co budu dělat. Jelikož už jsem zkontrolovala všechno zboží, které je prodejné jen na recept, tak teď budu kontrolovat zboží volně prodejné v obchodě v lékárně. Práce je to zdlouhavá, ale já jsem za ní nadmíru ráda. V obědové pauze jsem vyluštila pár křížovek a poté jsem se opět pustila do práce. Helen mě poprosila, jestli bych mohla zůstat o půl hodiny déle. Nevím proč, ale vyhověla jsem jí. Díky tomu si můžu zítra o půlhodinku pospat déle. Snad se nebude opakovat dnešní budíček. Půl hodiny před koncem pracovní doby mi Mishel řekla, abych vybalila a zkontrolovala nové zboží z krabic. Jelikož krabic bylo 9, tak jsem to samozřejmě vše nestihla a s podivným pocitem jsem o půl čtvrté odcházela domů.
Po cestě na zastávku jsem se rozhodovala, jestli pojedu na konečnou a podívám se do obchodu se suvenýry, nebo pojedu domů. Nakonec jsem si řekla, že pokud přijede nový autobus, pojedu na konečnou a pokud přijede starý, pojedu domů. Když jsem viděla přijíždět nový autobus, bylo jasno. Samozřejmě jsem se vydala do města v největší špičce, takže cesta místo 30 minut trvala minut 50. Když jsem přišla do obchůdku se suvenýry, myslela jsem, že mě trefí šlak. Šlo o obchod, kde prodávali zmrzlinu a pod pultem měli pár předražených propagačních předmětů, jako jsou hrnky, nášivky a náprstníčky. Koupila jsem aspoň pohled a pokračovala jsem do obchodního centra. Tam jsem našla jeden malý obchůdek se sladkostmi, kde měli v jednom rohu suvenýry. Většina se však bohužel týkala Londýna a celé Anglie, nikoli pouze Portsmouthu. Zde jsem si koupila další pohled a vydala jsem se domů. Cesta byla už o něco rychlejší a bez zpoždění.
Doma jsem hladová čekala na večeři. Každá minuta pro mě byla jako hodina. Čas jsem si zkracovala hovorem s mamčou a sestrou. Kolem deváté hodiny se ozvala ta úžasná věta: Dinner is ready. Bulharské učitelky ještě nebyly doma a tak jsme byli u stolu 3. Já, Rosie a Antoni. Antoni byl dnes první den v práci a už byl o něco výřečnější, než předchozí dny. Lámaná angličtina z úst Francouze je vážně skvělý zážitek. Po večeři jsme zblajzli ještě jogurt a každý si šel po svém.
0 komentářů